Glazování od základů

Co je glazura

Glazura je tenká vrstva skla natavená na nádobu. Glazy, otevřená databáze receptů na glazury, ji popisuje jako „sklo se složením vyladěným tak, aby se při určitých teplotách roztavilo a natavilo na hlínu“. Nanáší se jako vrstva prášku a v peci se roztaví ve sklovitý povlak, který hlínu uzavře, takže hrozí menší riziko, že nádoba bude propouštět, chytat skvrny nebo se opotřebovávat. Na vrcholu výpalu tavenina navíc reaguje s hlínou a často mezi nimi vytvoří mezivrstvu, která glazuru pevně ukotví. Na hrnčině leží glazura navrchu jako samostatná vrstva; u kameniny se zataví do střepu.

Recept uvádí suroviny, například živec, křídu a kaolin. V peci část každé z nich odejde jako plyn (voda nebo oxid uhličitý) a zbytek se změní na oxidy: sloučeniny prvku s kyslíkem, například oxid křemičitý (SiO₂) nebo oxid vápenatý (CaO). Vypálené sklo se skládá z oxidů, a proto keramici popisují glazuru právě jimi. Každý oxid plní jednu ze tří úloh.

Oxid křemičitý (SiO₂) je sklotvorný oxid: vytváří sklo. Čistý oxid křemičitý se taví nad 1700 °C (3100 °F), tedy při mnohem vyšší teplotě, než jaké dosáhne keramická pec, a glazura s vysokým obsahem oxidu křemičitého je obecně odolnější.
Taviva snižují teplotu tání na takovou, jaké pec dosáhne. Alkálie, zapisované jako R₂O, jsou oxidy sodíku, draslíku a lithia (Na₂O, K₂O, Li₂O); působí od Ortonovy žároměrky 06 až po středněteplotní a vysokoteplotní výpal. Oxidy alkalických zemin, zapisované jako RO, jsou oxidy vápníku, hořčíku, barya a stroncia (CaO, MgO, BaO, SrO), ke kterým se řadí i oxid zinečnatý (ZnO); nejlépe působí od žároměrky 5 do žároměrky 10. R zastupuje kterýkoli kov z dané skupiny.
Oxid hlinitý (Al₂O₃) je stabilizátor. Zvyšuje viskozitu taveniny, takže glazura drží i na svislých stěnách, a dodává tvrdost a odolnost. Glazy varuje, že při příliš malém množství oxidu hlinitého „může vaše glazura stékat; příliš velké množství může taveninu zahustit tak, že glazura vyjde matná“. Oxid hlinitý pochází hlavně z hlíny a živce.

Bor (B₂O₃) tuto hranici stírá. Chemici ho řadí ke sklotvorným oxidům, ale při teplotách v keramické dílně působí jako tavivo a keramici s ním tak i zacházejí. U žároměrky 5–6 je zásadní, při vysokoteplotním výpalu není potřeba. (Žároměrky, podle kterých keramici výpal označují, jsou vysvětleny níže.)

Dá se to zapamatovat takto: oxid křemičitý je sklo, taviva mu umožní roztavit se při teplotě, které vaše pec dosáhne, a oxid hlinitý ho zahustí, aby zůstalo tam, kam ho nanesete.

Hlína, povlaky a dva výpaly

Keramické hmoty

Keramická hmota je hlína, ze které je nádoba vyrobená. Existují tři hlavní druhy.

Hrnčina: nízkoteplotní hmota, vypalovaná zhruba na žároměrku 06–02, která zůstává pórovitá. Často je červená nebo nažloutlá, a aby udržela vodu, potřebuje glazuru.
Kamenina: středně- až vysokoteplotní hmota, vypalovaná zhruba na žároměrku 5–10, která sline nebo téměř sline.
Porcelán: bílá vysokoteplotní hmota bohatá na kaolin, často průsvitná.

Slinutý znamená sklovitý a nepórovitý; slinování je děj, při kterém se hmota během výpalu takovou stává. Britští keramici často vedou hranici raději podle teploty: kamenina se vypaluje nad 1200 °C (2192 °F), hrnčina pod ní. Středněteplotní výpal, žároměrka 5–6, leží těsně po obou stranách této hranice.

Povlaky a sušení

Šlikr je hlína rozmíchaná ve vodě, která slouží k lití, spojování nebo zdobení. Engoba je povlak podobný šlikru, často barevný, s větším podílem surovin jiných než hlína. Podglazurní barva je barevný šlikr nebo dekor z oxidů, obvykle překrytý transparentní glazurou.

Nevypáleným výrobkům se říká syrové výrobky (zdroje se neshodují, zda tento název zahrnuje všechny nevypálené výrobky, nebo jen suché). Při sušení se stanou kožovitě tvrdými, tedy pevnými, ale ještě mírně vlhkými, což je fáze, kdy se obtáčí a přidávají ucha; pak zcela suchými, bez volné vody, velmi křehkými a připravenými k výpalu.

Dva výpaly

První, nižší výpal je přežah (ve Velké Británii biscuit), obvykle na žároměrku 08–04 (nejčastěji 06–04), zhruba 942–1063 °C (1728–1945 °F). Výrobky jsou po něm pevné, ale pórovité. Digitalfire, web s informacemi o glazurách, doporučuje pórovitost obecně vyšší než 15 %, aby přežahnutý střep při nanášení odsával z glazury vodu. Nízký přežah (žároměrka 08–06) je pórovitější; vysoký přežah (často žároměrka 04) je pevnější, ale glazuru přijímá hůř.

Jak přežah ovlivňuje glazování (Digitalfire)
Přežah	Co se stane
Nedopálený, velmi nasákavý	Glazura se nanese v příliš silné vrstvě, pak praská a stahuje se
Přepálený, hutný	Namáčení i schnutí trvá déle
Vypálený na vyšší teplotu nebo s delší výdrží na vrcholu	Víc plynů vyhoří už teď, takže jich později méně probublá glazurou

Potclays, britský dodavatel, popisuje přežah na zhruba 1000 °C (1832 °F), tedy přibližně na žároměrku 06. Po zvážení těchto zdrojů doporučujeme pro první přežah žároměrku 06–04: 998–1063 °C (1828–1945 °F) při střední rychlosti ohřevu podle Ortonovy tabulky.

Glazurový výpal (také ostrý výpal; britští keramici mu mohou říkat glost firing) roztaví glazuru a u kameniny při něm zároveň sline hlína. Při jednožárovém výpalu se glazují nevypálené výrobky a vypalují se jen jednou. Digitalfire popisuje případ z výroby, kdy se glazura na výrobcích glazovaných za syrova stahovala na okrajích, dokud to nevyřešil přežah; začněte proto se dvěma výpaly. Návod Výpal v jednoduché peci uvádí vypalovací křivky pro oba.

Žároměrky a tepelná expozice

Keramici označují výpal podle žároměrky: štíhlého keramického jehlanu, který se ohne, když dostane určité množství tepla. Společnost Orton, která je vyrábí, to vysvětluje takto: „Žároměrky neměří jen teplotu. Měří tepelnou expozici, tedy společné působení času a teploty.“

Vysvětlením je tepelná expozice: glazura, hlína i žároměrka reagují nejen na to, jak jsou horké, ale i na to, jak dlouho. Při pomalém výpalu se žároměrka ohne při nižší teplotě, při rychlém při vyšší. Podle Ortonovy tabulky se žároměrka 6 ohne při 1185 °C (2165 °F), když teplota na konci výpalu stoupá o 15 °C (27 °F) za hodinu, při 1222 °C (2232 °F), když stoupá o 60 °C (108 °F) za hodinu, a při 1243 °C (2269 °F), když stoupá o 150 °C (270 °F) za hodinu; rychlost se počítá za posledních 100 °C (180 °F). Žároměrka se považuje za dosaženou, když se její špička ohne o 90°, což Orton nazývá polohou na 5 hodinách.

Čísla žároměrek sahají od 022 do 42. Nula na začátku označuje chladnější řadu, ve které vyšší číslo znamená nižší teplotu: žároměrka 06 je chladnější než žároměrka 04 a žároměrka 01 chladnější než žároměrka 1.

Teplotní rozsahy výpalu: samostojné Ortonovy žároměrky při 60 °C (108 °F) za hodinu
Rozsah	Žároměrky	°F	°C	Použití
Nízkoteplotní výpal	06–04	1828–1945	998–1063	Glazury na hrnčinu; přežah
Středněteplotní výpal	5–6	2167–2232	1186–1222	Kamenina a porcelán
Vysokoteplotní výpal	9–10	2300–2345	1260–1285	Kamenina a porcelán

Výpaly pojmenovávejte a programujte podle žároměrek a teploty berte jako přibližné. Kontrolní žároměrka na plátě mezi výrobky nebo sada tří žároměrek (signální, cílová a pojistná) ukáže, jakou tepelnou expozici vaše výrobky skutečně dostaly.

Publikované teploty se liší. Glazy uvádí pro vysokoteplotní výpal, žároměrku 9–11, zhruba 1280–1310 °C (2336–2390 °F), což odpovídá Ortonovu sloupci pro rychlý ohřev, a Digitalfire uvádí, že většina pecí dosáhne žároměrky 6 zhruba při 1204 °C (2200 °F). Naše rada: používejte Ortonovy hodnoty pro střední rychlost ohřevu, jako tento návod, programujte podle žároměrek a rozhodnutí nechte na kontrolní žároměrce.

Mimo Severní Ameriku dodavatelé často uvádějí místo žároměrky °C. Hermann Seger vyvinul moderní žároměrku, poprvé použitou v Berlíně v roce 1886, a Velká Británie má své vlastní žároměrky Staffordshire; nelze předpokládat, že jejich čísla odpovídají Ortonovým, a převodní tabulku jsme nenašli. Návod Výpal v jednoduché peci se žároměrkám věnuje podrobněji.

Od receptu k Segerovu vzorci

Receptura uvádí suroviny podle hmotnosti, obvykle přepočtené tak, aby základ dával dohromady 100. Přísady (barviva, kaliva a přísady proti sedání) se přidávají navíc nad 100, obvykle jako procento základu. Aby keramici viděli, co glazura doopravdy je, převádějí recept na Segerův vzorec (UMF), pojmenovaný po Hermannu Segerovi, který jako první použil jeho uspořádání do tří sloupců.

Od receptu k Segerovu vzorci: řešený příklad z Glazy
Krok	Co se děje	V příkladu
1. Receptura	Suroviny podle hmotnosti, přepočtené na 100	Živec 40 % a další
2. Oxidový rozbor	Jako výživové údaje na obalu potravin: oxidy všech surovin se sečtou v hmotnostních procentech a plyny se vynechají	Živec obsahuje 64,8 % oxidu křemičitého, takže jeho 40 % přinese 25,9 % SiO₂. Vypálená glazura obsahuje 67,4 % SiO₂, 12,6 % Al₂O₃, 7,5 % K₂O a 12,5 % CaO
3. Moly	Hmotnosti se převedou na moly, tedy počty molekul, neboť „gramy mohou být zavádějící, protože některé oxidy jsou těžší než jiné“	60,1 g SiO₂ je jeden mol, takže 67,4 g je asi 1,12 molu
4. Normování na 1	Vše se vydělí součtem taviv, takže taviva dávají dohromady 1	Taviva dávají dohromady 0,303; po vydělení vychází K₂O 0,26, CaO 0,74, Al₂O₃ 0,41, SiO₂ 3,70

Stránka receptu v aplikaci Glazecalc provede všechny čtyři kroky už během psaní a výsledek zobrazí ve třech sloupcích: taviva (R₂O a RO), která dávají dohromady 1; stabilizátory (R₂O₃: oxid hlinitý, často sem bývá zařazen i bor); a sklotvorné oxidy (RO₂: oxid křemičitý). „Normování je jen nástroj pro změnu měřítka,“ říká Glazy: dva recepty z různých surovin, ale se stejným Segerovým vzorcem, se „po výpalu chovají téměř stejně“. Číslo 1 je tedy společné měřítko, ne množství, které navažujete. Digitalfire dodává, že metoda „nefunguje tak dobře při nižších teplotách“, kde bor není prostým tavivem, a že Segerovy vzorce jsou „srovnávací a nejlépe se posuzují v souvislostech“. Tlačítko Porovnat postaví vzorce dvou receptů vedle sebe, oxid po oxidu.

Poměr oxidu křemičitého k oxidu hlinitému

Nejužitečnějším jednotlivým číslem je poměr oxidu křemičitého k oxidu hlinitému: oxid křemičitý dělený oxidem hlinitým. V příkladu je 3,70 ÷ 0,41 zhruba 9.

Co naznačuje poměr oxidu křemičitého k oxidu hlinitému (Glazy)
Poměr	Výklad podle Glazy
Asi 9	Naznačuje lesklou taveninu, pokud je dost tepla
5–7	Typický pro mnoho stabilních kameninových glazur
3–5	Glazura může být matná nebo nedopálená

Poměr 5–7 sám o sobě nepředpovídá lesk ani mat: hranici posouvají taviva, bor i žároměrka. Glazy uvádí jako typický poměr taviv u stabilních glazur 0,2 R₂O na 0,8 RO až 0,3 R₂O na 0,7 RO. Víc alkálií dělá taveninu tekutější a zvyšuje její roztažnost, a tím i riziko trhlinkování.

Ztráta žíháním

Ztráta žíháním (ZŽ) je hmotnost, kterou surovina ztratí v peci, když z ní jako plyn odejde voda, oxid uhličitý, organické látky nebo síra. Vypálená glazura už žádnou ztrátu žíháním nemá, proto ji Segerův vzorec vynechává.

Typická ztráta žíháním (Digitalfire)
Surovina	Typická ZŽ
Křída (uhličitan vápenatý), dolomit	Přes 40 %, většinou oxid uhličitý: 100 g uhličitanu vápenatého uvolní zhruba 45 g
Uhličitan lithný	Asi 60 %
Uhličitan barnatý, Gerstley Borate	Přes 20 %
Kaolin	Asi 12 %, hlavně voda vázaná v jeho krystalech
Živce	Pod 1 %

Plyn, který odchází až poté, co se glazura začne tavit, musí glazurou probublat a způsobuje, slovy Digitalfire, „bubliny, puchýře, vpichy, stahování“. Mastek uvolňuje plyn ještě zhruba do 899 °C (1650 °F). Pomáhají frity, kalcinované suroviny (předem vyžíhané, aby z nich plyny odešly) a úpravy výpalu.

Ve starších knihách se tyto výpočty dělají ručně, s molární hmotností (hmotností jednoho molu suroviny nebo oxidu) a ekvivalentní hmotností (hmotností suroviny, která dodá jeden mol oxidu). Podle našeho výpočtu dodá zhruba 100 g křídy jeden mol oxidu vápenatého, tedy 56 g. Kalkulačka zvládne obojí.

Frity a suroviny

Frity

Frita je sklo vyrobené v továrně: minerály se roztaví, prudce zchladí ve vodě a semelou. Fritováním se rozpustné suroviny, například borax, stanou nerozpustnými, toxické oxidy, například oxidy olova a barya, se uzavřou do stabilního skla, vznikne stálejší surovina, než jsou surové minerály, a předem odejdou plyny, takže fritované glazury mají „mnohem méně vad“ (Digitalfire). Frity se také taví dřív: sodná frita působí už u žároměrky 06, zatímco živec „u žároměrky 6 teprve začíná měknout“. Jsou dražší, k udržení ve vznosu potřebují hlínu (Digitalfire uvádí příklad 85 % frity s 15 % hlíny) a jsou „teoreticky nerozpustné, ale v praxi nejsou“.

Severoamerické frity se označují výrobcem a číslem: Ferro Frit 3134 (Ferro je dnes Vibrantz) je asi ve 22 % veřejných receptů na Glazy. Britské recepty častěji uvádějí obecné frity, například standardní boraxovou fritu.

Běžné suroviny

Běžné suroviny pro glazury a co dodávají
Surovina (jiné názvy)	Dodává	Poznámky
Oxid křemičitý (křemen, anglicky také flint)	SiO₂	Do glazur používejte 325 mesh, tedy velmi jemné mletí
Kaolin (Velká Británie: China Clay; Austrálie: Eckalite)	Al₂O₃, SiO₂	Hlavní zdroj oxidu hlinitého; také udržuje glazuru ve vznosu
Ball Clay (plastický jíl)	Al₂O₃, SiO₂	Plastičtější než kaolin, s větším obsahem železa a organických látek
Draselný živec, sodný živec, nefelinický syenit	K₂O, Na₂O, Al₂O₃, SiO₂	Taviva s vlastním oxidem hlinitým a oxidem křemičitým. Nefelinický syenit je silné tavivo pro nízkoteplotní i středněteplotní výpal. Prostý „živec“ ve starém receptu může znamenat kterýkoli z nich
Křída (uhličitan vápenatý)	CaO	Hlavní vápenaté tavivo; uvolňuje oxid uhličitý
Wollastonit	CaO, SiO₂	Vápník bez oxidu uhličitého
Dolomit, mastek	MgO, s CaO nebo SiO₂	Hedvábně matné povrchy; nižší roztažnost
Oxid zinečnatý	ZnO	Lesk a krystaly; příliš velké množství může způsobit stahování
Borité frity, Gerstley Borate, kolemanit	B₂O₃	Nezbytné od žároměrky 06 do žároměrky 6; frity jsou „stálejší a méně rozpustné než surové boráty“
Uhličitan lithný	Li₂O	Tavivo s nízkou roztažností; drahé, proto se používá střídmě
Uhličitan strontnatý	SrO	Méně toxická náhrada barya
Uhličitan barnatý	BaO	V surové podobě toxický; glazury s vysokým obsahem barya mohou uvolňovat kovy
Bentonit	Udržení ve vznosu	Velmi jemný jíl, obvykle 1–3 %, proti sedání

Suroviny pro glazury jsou jemné prášky. Prach oxidu křemičitého poškozuje plíce, zpočátku bez příznaků, a některé suroviny, například uhličitan barnatý a uhličitan lithný, jsou při požití jedovaté. S prášky zacházejte šetrně, uklízejte namokro a při práci nasucho noste dobře přiléhající respirátor. Jak na to, vysvětlují návody Bezpečné míchání a větrání a Neotravte svou rodinu.

Regionální názvy

Kaolin se ve Velké Británii nazývá China Clay; australští dodavatelé ho prodávají jako Eckalite.
Flint (pazourek) je starší britský název pro oxid křemičitý. Britští dodavatelé dodnes prodávají kalcinovaný pazourek jako samostatný výrobek, takže „flint“ v britském receptu nejspíš znamená kalcinovaný pazourek a v americkém nejspíš mletý křemen. Obojí se prodává jako zdroj oxidu křemičitého; ověřte si rozbor.
China stone a Cornish stone (Cornwall stone) jsou tatáž surovina, příbuzná živci.
Křída (whiting) je uhličitan vápenatý; němečtí dodavatelé ji nazývají Kreide.

Posuzujte surovinu podle oxidů, které dodává, ne podle názvu. Glazecalc pracuje stejně: na stránce Suroviny můžete zadat rozbor od svého dodavatele a funkce Zkusit dnešní suroviny a porovnat, Navrhnout množství a porovnat a Sestavit z toho, co mám porovnávají oxidy po výpalu, ne názvy.

Suroviny se také mění. Výroba živce Custer skončila v roce 2023. Původní důl, kde se těžil Gerstley Borate, byl uzavřen kolem let 1999–2000; společnost Laguna pod tímto názvem dál prodává svůj výrobek a hlavní náhradou je Gillespie Borate. Zdroje se neshodují, zda Gillespie nahrazuje Gerstley Borate libra za libru (jeho výrobce a Potclays tvrdí, že ano, Digitalfire a další, že ne), proto oba porovnejte v aplikaci Glazecalc a pak vyzkoušejte malou dávku.

Barviva a kaliva

Barvivo je oxid nebo uhličitan kovu, který barví glazuru; barvítko je barvivo vyrobené v továrně, stálejší a jednotnější než surové oxidy. Barviva tvoří obvykle méně než 5 % základu, mnohá méně než 1 %, a uhličitan je zhruba o polovinu slabší než odpovídající oxid.

Běžná barviva v procentech základu
Barvivo	Obvyklé výchozí množství	Barvy a poznámky
Kobalt	0,1–2 % (zdroje se neshodují)	Modrá; velmi silné barvivo; do fialova, pokud základ obsahuje hořčík
Železo	0,5–10 %	Hnědé, žlutohnědé a červené tóny v oxidaci; v redukci dává ½–2 % seladon a 5–6 % temmoku. Je to tavivo, takže velké množství způsobí stékání glazury
Měď	1–3 %	Zelená nebo tyrkysová v oxidaci, červená v redukci. Může způsobit, že glazura bude uvolňovat kovy
Chrom	Pod 0,5 % až 2 % (zdroje se neshodují)	Zelená; hnědá, pokud základ obsahuje zinek, růžová s cínem
Mangan	2–10 %	Hnědé a fialové tóny
Rutil	Asi 2–5 %	Skvrnitá, proměnlivá barva; nad zhruba 5 % drsný nebo matný povrch
Komerční barvítka	2–12 %	2–4 % pro světlé odstíny, 5–8 % pro střední tóny, 10–12 % pro syté barvy

Množství kobaltu a chromu jsou skutečně sporná. Glazy uvádí, že na modrou stačí 0,1 % kobaltu; Glendale Community College uvádí ½–2 % nebo ½–3 % podle atmosféry v peci; Birdie Boone v časopise Pottery Making Illustrated uvádí 3 % nebo méně. U chromu Boone uvádí méně než 0,5 % a Glendale 2–3 %. Bezpečnou cestou je začít s malým množstvím a udělat zkušební řadu: řadu zkušebních střípků, ve které se množství jedné složky postupně zvyšuje od malého po velké.

Barvu mění i základní glazura. Lesklý transparentní základ dává nejjasnější barvu; polomatné a matné základy, obvykle s vyšším obsahem oxidu hlinitého, ji tlumí. Hořčík posouvá kobalt k fialové, zinek mění barvu chromu na hnědou a chrom s cínem dává růžovou.

Kaliva

Kalivo dělá glazuru krycí (zakalenou), takže hlína pod ní není vidět; transparentní glazura ji nechá prosvítat.

Kaliva
Kalivo	Obvyklé množství	Poznámky
Zirkonsilikát (Zircopax, Superpax, Ultrox, Zircosil)	8–12 % pro plné zakalení	Levnější volba; značky jsou tatáž surovina, jen jinak jemně mletá
Oxid cíničitý	Asi 5–7 % (náš odhad)	Drahý; v redukci zakaluje špatně
Oxid titaničitý	Nad 2 %	Hedvábné, průsvitné zakalení; při 10 % a více matný, strukturovaný povrch s viditelnými krystaly

Sladění glazury se střepem a vady

Hlína i glazura se při zahřívání roztahují a při chladnutí smršťují, každá o svou vlastní míru: to je její teplotní roztažnost. Sladění glazury se střepem vyjadřuje, jak dobře si obě hodnoty odpovídají. Při dobrém sladění zůstává glazura v mírném tlakovém napětí, které na ni vyvíjí hlína; Digitalfire uvádí, že mírné tlakové napětí výrobek zpevňuje, kdežto příliš velké ho může oslabit, a dokonce způsobit, že praskne.

Trhlinkování a odprýskávání

Trhlinkování je síť jemných trhlinek. Roztažnost glazury je vyšší než roztažnost střepu, takže se glazura při chladnutí smrští víc, dostane se do tahového napětí a popraská, obvykle kvůli příliš velkému obsahu sodíku a draslíku (Na₂O, K₂O). Může se objevit i později, při používání, po opakovaném náhlém ochlazení, například při styku se studenými tekutinami. Když je žádoucí, jako u raku, říká se mu krakelé. Digitalfire uvádí, že „v 95 % případů je řešením upravit teplotní roztažnost glazury“; pomalé chlazení trhlinkování jen oddálí. Zkouška podle Digitalfire: zahřejte výrobek zhruba na 149 °C (300 °F), ponořte ho do ledové vody a přejeďte po něm fixem, aby byly vidět trhlinky.

Zdroje se neshodují v tom, čím začít. Glazy navrhuje přidat oxid křemičitý nebo oxid hlinitý; Digitalfire namítá, že další oxid křemičitý „jen ředí KNaO“ (sodík a draslík); Linda Bloomfield radí přidat bor nebo ubrat živec, vždy jen jednu surovinu najednou. Naše rada: v kalkulačce receptů nahraďte část sodíku a draslíku tavivy s nižší roztažností (bor, lithium, hořčík, vápník), změnu ověřte tlačítkem Porovnat a potvrďte ji zkouškou v ledové vodě.

Odprýskávání je opak: roztažnost glazury je mnohem nižší než roztažnost střepu, takže je glazura v příliš velkém tlakovém napětí a odlupuje se z okrajů a hran. Digitalfire varuje, že úlomky mohou být ostré jako břitva a mohly by být spolknuty, a Glazy označuje odprýskávání za „u užitkové keramiky ještě nebezpečnější než trhlinkování“. Řešením je glazura s vyšší roztažností nebo hmota s nižší roztažností.

Výrobky s trhlinkovanou nebo odprýsklou glazurou nepoužívejte na jídlo ani pití. Zdroje se neshodují, zda lze nádoby s trhlinkováním dostatečně dobře umýt (jeden tvrdí, že stačí myčka; jiný považuje užitkovou keramiku s trhlinkováním za vadnou), proto volíme opatrnější přístup.

Lesk a mat

Lesklý povrch odráží světlo a je hladký, polomatný má tlumený lesk a matný je bez lesku. Lesk vyžaduje plně protavené sklo. Matný povrch může vzniknout z velkého množství oxidu hlinitého (nízký poměr oxidu křemičitého k oxidu hlinitému), z taviv, například vápníku, hořčíku, barya nebo stroncia, která při chladnutí glazury vytvoří drobné krystaly, nebo z nedopálení.

Běžné vady

Měňte vždy jen jednu věc a zkušební střípky si schovávejte.

Běžné vady glazur, jejich obvyklé příčiny a první nápravy
Vada	Jak vypadá	Časté příčiny	První nápravy
Stahování	Glazura se stáhne do kapek a nechá holou hlínu	Prašný nebo mastný přežah; silná vrstva s velkým podílem hlíny, která při schnutí popraskala; zinek, zirkonsilikát nebo cín	Očistěte přežah; nanášejte tenčí vrstvu; část hlíny kalcinujte; přidejte pojivo, například CMC
Vpichy	Drobné dírky nebo jamky	Plyn ze střepu nebo z glazury, po kterém se povrch nezacelil; nedopálená nebo viskózní glazura	Na vrcholové teplotě udělejte výdrž asi půl hodiny; nanášejte tenčí vrstvu; méně zinku nebo rutilu
Puchýře	Krátery s ostrými okraji	Obvykle přepálení; velmi silné vrstvy; těkavá taviva nad zhruba 1200 °C (2192 °F)	Vypalujte na nižší teplotu; nanášejte tenčí vrstvu. Ostré okraje činí užitkovou keramiku nebezpečnou
Stékání	Glazura steče na pecní plát	Málo oxidu hlinitého; příliš silná vrstva, například tam, kde se polévání překrývá; hodně železa	Nanášejte tenčí vrstvu; přidejte oxid hlinitý; glazuru končete dostatečně vysoko nade dnem
Praskání při chlazení	Praskliny v nádobě vzniklé při chlazení nebo ohřevu	Rychlé chlazení přes modifikační přeměnu křemene, 573 °C (1063 °F); nestejně silné stěny; špatné sladění	Přes 573 °C (1063 °F) vypalujte pomalu, při ohřevu i chlazení; stejně silné stěny

Vhodnost pro styk s potravinami

Uvolňování kovů znamená, že se kov z vypálené glazury rozpouští do jídla nebo pití, a glazura přitom může vypadat dokonale. Při zkouškách předepsaných zákonem se vypálený kus máčí v kyselém roztoku a měří se olovo a kadmium, které se uvolní.

Bezolovnatá neznamená vhodná pro styk s potravinami

Předpisy v USA, EU, Velké Británii a Austrálii omezují množství olova a kadmia, které vypálený kus uvolní, ne to, co glazura obsahuje. „Bezolovnatá“ znamená o jedno nebezpečí méně; není to hodnocení vhodnosti pro styk s potravinami. Uvolňují se i jiné oxidy: Glazy varuje, že glazury s vysokým obsahem barya „mohou uvolňovat kovy a obecně nejsou vhodné pro styk s potravinami“, Digitalfire uvádí, že měď „může způsobit, že glazura bude uvolňovat kovy; otestujte ji“, a Glazy už nedoporučuje olovnaté glazury pro užitkovou keramiku.

Vnitřní glazura je stabilní, obvykle transparentní nebo bílá glazura na plochy, které přicházejí do styku s potravinami. Podle nás je méně rizikovou volbou glazura bez barviv, barya, olova a lithia, která se plně protaví, netrhlinkuje a dobře odolává opotřebení. Nižší riziko není důkaz.

Mezní vzorce (Digitalfire dává přednost názvu cílové vzorce) udávají typická rozmezí Segerova vzorce pro stabilní glazury při dané žároměrce: cílové hodnoty Digitalfire pro žároměrku 6 uvádějí oxid hlinitý 0,285–0,64 a oxid křemičitý 2,4–4,7. Vedou vás ke správné chemii, ale nic nedokazují; Digitalfire se slovu „limit“ (mez) vyhýbá, protože to slovo naznačuje, že glazury v těchto rozmezích jsou „nějakým způsobem bezpečné“. Nástroje aplikace Glazecalc pro úpravu receptu upozorní, když nový recept překročí doporučenou mez, například při velkém množství boru u žároměrky 6, a uvedou, jak se glazura pravděpodobně zachová.

Zákonné limity se v jednotlivých zemích liší. Tabulka ukazuje limity tam, kde žijete, v jednotkách daného předpisu; pro srovnání vyberte jinou zemi.

Pravidla v zemi

Kolik smí vypálený kus uvolnit při zákonem předepsané zkoušce v zemi Česko (ověřeno 8. října 2026)
Druh předmětu	Olovo	Kadmium
Předměty, které nelze plnit, nebo s hloubkou nejvýše 25 mm	0,8 mg/dm²	0,07 mg/dm²
Ostatní předměty, které lze plnit	4 mg/L	0,3 mg/L
Kuchyňské nádobí; obaly a skladovací nádoby o objemu větším než 3 L	1,5 mg/L	0,1 mg/L
Okraj nádoby na pití: pás široký 20 mm podél horního okraje na vnější straně, na kus	2 mg	0,2 mg

Tyto limity stanoví Vyhláška č. 38/2001 Sb..

Ověřeno na stránkách: e-sbirka.gov.cz.

V USA se dekorativní keramika, která vypadá použitelně pro jídlo, považuje za nádobí pro potraviny, ledaže nese nalepovací štítek a trvalé upozornění vylisované nebo vypálené na dně, například „Not for Food Use. May Poison Food“ (nepoužívat pro potraviny, může jídlo otrávit), nebo má v ploše určené pro jídlo průchozí otvor. EU stanovuje limity pro olovo a kadmium ve směrnici Rady 84/500/EHS a Velká Británie si stejné hodnoty ponechává ve vlastním právu. Od 29. května 2026 povolují Nizozemsko, Belgie a Lucembursko zhruba 130 až 150krát méně olova a zhruba 15krát méně kadmia. Austrálie stanovuje limity pro dovážené výrobky; pro výrobky vyrobené v Austrálii nebo na Novém Zélandu jsme žádný úřední limit nenašli.

Zkoušky

FDA uvádí, že domácí stěrové testy mohou odhalit olovo, které se uvolňuje, ale Ceramics New Zealand varuje, že testovací pera nejsou určena pro keramiku a dávají falešně pozitivní výsledky. Pozitivní výsledek berte jako důvod kus přestat používat a negativní tak, že nic nedokazuje. Skutečnou odpověď dá laboratorní zkouška uvolňování kovů z vypáleného kusu (ASTM C738 v USA; EN 1388 nebo ISO 6486 v Evropě).

„Vhodná pro styk s potravinami“ znamená, že tato glazura na této hlíně, vypálená na tuto žároměrku v této peci a nanesená tímto způsobem, uvolňuje méně, než povolují zákonné limity. Glazecalc vám může pomoci sestavit stabilní glazuru a funkce Nahradit olovo umí starý olovnatý recept sestavit znovu bez olova, ale žádná kalkulačka nemůže nádobu certifikovat. To dokáže jen zkouška vypáleného kusu.

Měrná hmotnost a nanášení

Měrná hmotnost

Glazurový prášek rozmíchaný s vodou je glazurová suspenze. Její měrná hmotnost (SG) je její hmotnost v poměru ke stejnému objemu vody, která má měrnou hmotnost 1,0: čím je vyšší, tím víc prášku je v kbelíku. Starší britské knihy uvádějí hmotnost pinty. Glazy označuje hodnotu 1,4–1,5 za „dobrý výchozí bod pro většinu glazur“. Abyste ji změřili, zvažte přesně 100 mL suspenze (Glazy navrhuje injekční stříkačku) a výsledek vydělte 100: 145 g znamená měrnou hmotnost 1,45. Hustoměry jsou ve zgelovatělých glazurách nespolehlivé a voda se odpařuje, proto měrnou hmotnost před glazováním znovu zkontrolujte.

Cílové hodnoty se podle zdroje liší. Digitalfire uvádí pro glazury na namáčení 1,40–1,50 a pro komerční glazury na nanášení štětcem 1,25–1,55, zatímco Potclays uvádí 1,71–1,81 pro nanášení štětcem a 1,71 pro stříkání. Naše rada: namáčejte zhruba při 1,45 s mírně zgelovatělou glazurou, u glazury na nanášení štětcem se řiďte etiketou a zapisujte si, co funguje.

Flokulant (elektrolyt proti sedání: hořká sůl, ocet nebo chlorid vápenatý) suspenzi mírně zgeluje, takže je tixotropní: při míchání teče a v klidu tuhne, což dává „rovnoměrné pokrytí glazurou bez stékajících kapek“. Ztekucovadlo (vodní sklo nebo Darvan) ji naopak ztekutí. Míchání a úpravám se věnuje návod Jak připravit glazuru.

Nanášení glazury

Nejprve z přežahu odstraňte prach a mastnotu jen lehce navlhčenou houbičkou, místo abyste ho omývali, čímž by nasákl vodou. Prach z něj neofukujte stlačeným vzduchem ani ho neoprašujte nasucho: prach oxidu křemičitého se tak dostane do vzduchu (Bezpečné míchání a větrání).

Namáčení „obvykle dává vrstvu stejnoměrné tloušťky“ (Robin Hopper). Tloušťku určuje doba namáčení: Digitalfire uvádí, že komerční glazury na namáčení se připravují zhruba na 1,4 pro namáčení na 5 sekund a na 1,5 pro namáčení na 1 sekundu.
Glazura na polévání by měla být „o něco řidší, než když se používá k namáčení“; kde se polévání překrývá, vrstva se zdvojí a může stékat.
Glazury na nanášení štětcem obsahují pojivo, například CMC (karboxymethylcelulózu), které glazuře pomáhá téct a přilnout a pak vyhoří. Většina potřebuje několik vrstev, často dvě nebo tři; řiďte se etiketou.
Při stříkání se používá mnohem řidší glazura, nanášená v „několika tenkých vrstvách, které postupně zvyšují tloušťku“.

Stříkejte jen ve stříkací kabině s odsáváním a noste přitom správně přiléhající respirátor. Viz návod Bezpečné míchání a větrání.

Příliš silná vrstva se může stahovat, tvořit puchýře nebo stékat. Orientační pravidla dodavatelů se pohybují od tloušťky platební karty po tloušťku amerického desetníku (dime), podle našeho odhadu asi 1 mm suché glazury; spolehlivou kontrolou jsou zkušební střípky s několika tloušťkami vrstvy. Vykrývací vosk na dně odpuzuje glazuru, takže se nádoba nemůže přilepit k plátu, a nátěr na pláty, žáruvzdorný povlak často z kaolinu a oxidu křemičitého, chrání pecní pláty před stékajícími kapkami.

Oxidace a redukce

Plyny v peci, její atmosféra, ovlivňují, jak glazury vyjdou. Oxidace znamená dostatek kyslíku. „Elektrické pece jsou synonymem oxidačního výpalu,“ říká Digitalfire, a oxidační glazury jsou obvykle jasnější než redukční, zejména při nižších teplotách. V oxidaci dává měď zelené a tyrkysové odstíny a železo hnědé, žlutohnědé a červené. Špatně odvětraná elektrická pec plná výrobků, ze kterých unikají plyny, může mít neutrálnější atmosféru, než je zamýšleno; pomáhá odtah připojený přímo k peci.

Redukce znamená záměrně omezený přívod kyslíku, obvykle v plynové peci, peci na dřevo nebo ve speciální peci. Měď zčervená a železo se stane silnějším tavivem a dává seladon (modrozelený až šedozelený, ze zhruba ½–2 % železa) a temmoku (také tenmoku; hnědočerné, zhruba 5–6 % železa). Glazy uvádí, že seladony a měděné červeně „jsou závislé na redukci“. Mění se i hlína: v jednom srovnání Digitalfire vyšla kameninová hmota v redukci šedá a v oxidaci nažloutlá. Karbid křemíku v glazuře může vytvořit malá místa redukce i v elektrické peci. Pro redukci od žároměrky 010 do žároměrky 3 doporučuje společnost Orton své žároměrky bez železa.

Počítejte s tím, že recept napsaný pro plynovou pec s redukcí vyjde v elektrické peci jinak: seladon nebo měděná červeň, které jsou závislé na redukci, nebudou v oxidaci vypadat stejně. Zjistěte, pro jakou atmosféru byl recept vytvořen, a svou vlastní si spolu se žároměrkou zapište do poznámek k receptu v aplikaci Glazecalc.

Každá pec, včetně elektrických, uvolňuje výpary, proto ji odvětrávejte. Jak na to, vysvětluje návod Bezpečné míchání a větrání.

Slovník pojmů

Ball Clay, plastický jíl: Plastický jíl s větším obsahem železa a organických látek než kaolin.
Barvivo a barvítko (colorant and stain): Oxid nebo uhličitan kovu, který barví glazuru; barvítko je barvivo vyrobené v továrně, stálejší.
Bentonit (bentonite): Velmi jemný jíl, přidávaný v množství 1–3 %, aby glazura nesedala.
Bor, B₂O₃ (boron): Formálně sklotvorný oxid, ale používá se jako tavivo; nezbytný od žároměrky 06 do žároměrky 6.
CMC, karboxymethylcelulóza (CMC gum): Celulózové pojivo, díky kterému se glazura dobře nanáší štětcem a drží; při výpalu vyhoří.
Flokulant a ztekucovadlo (flocculant and deflocculant): Přísady, které suspenzi zgelují (hořká sůl, ocet), nebo ji ztekutí (vodní sklo, Darvan).
Frita (frit): Sklo vyrobené v továrně, roztavené, prudce zchlazené a semleté, které z rozpustných nebo toxických oxidů dělá nerozpustné.
Glazura (glaze): Vrstva skla, která se při výpalu roztaví, nádobu uzavře a ozdobí.
Glazurový výpal, ostrý výpal (glaze firing; britsky glost firing): Výpal, při kterém se roztaví glazura.
Hrnčina (earthenware): Nízkoteplotní hmota (zhruba žároměrka 06–02), která zůstává pórovitá.
Jednožárový výpal (once-firing, single firing): Glazování nevypálených výrobků a jejich vypálení jen jednou.
Kalivo (opacifier): Surovina, například zirkonsilikát, oxid cíničitý nebo oxid titaničitý, která dělá glazuru krycí.
Kamenina (stoneware): Středně- až vysokoteplotní hmota (zhruba žároměrka 5–10), která sline nebo téměř sline.
Kaolin (britsky China Clay): Čistý bílý jíl, který dodává oxid hlinitý a oxid křemičitý; udržuje glazuru ve vznosu. V Austrálii: Eckalite.
Křída (whiting): Uhličitan vápenatý, hlavní vápenaté tavivo; při výpalu ztratí přes 40 % své hmotnosti. Německy: Kreide.
Lesklá, polomatná a matná (gloss, satin and matte): Odráží světlo a je hladká; má tlumený lesk; je bez lesku.
Měrná hmotnost (specific gravity, SG): Hmotnost suspenze v poměru ke stejnému objemu vody. Ve starších britských zdrojích: hmotnost pinty.
Mezní vzorec, cílový vzorec (limit formula, target formula): Typická rozmezí Segerova vzorce pro stabilní glazury při dané žároměrce; vodítko, ne záruka.
Nátěr na pláty (kiln wash): Žáruvzdorný povlak, který chrání pecní pláty před stékajícími kapkami.
Odprýskávání glazury (shivering): Odlupování glazury z hran, protože je v příliš velkém tlakovém napětí; u užitkové keramiky nebezpečné.
Odskelnění, devitrifikace (devitrification): Krystaly, které na začátku chlazení vyrůstají ze skla tam, kde nejsou žádoucí.
Oxid (oxide): Sloučenina prvku s kyslíkem; oxidový rozbor je uvádí v hmotnostních procentech.
Oxid hlinitý, Al₂O₃ (alumina): Hlavní stabilizátor: brání stékání a dodává tvrdost. Pochází z jílů a živců.
Oxid křemičitý, SiO₂ (silica): Sklotvorný oxid; surovině se říká křemen, anglicky také flint nebo quartz.
Oxidace a redukce (oxidation and reduction): Výpal s dostatkem kyslíku (elektrické pece), nebo s omezeným přívodem kyslíku (obvykle plyn nebo dřevo).
Podglazurní barva (underglaze): Barevný šlikr nebo dekor z oxidů, obvykle pod transparentní glazurou.
Poměr oxidu křemičitého k oxidu hlinitému (silica to alumina ratio): Oxid křemičitý dělený oxidem hlinitým v Segerově vzorci: vyšší hodnota směřuje k lesku, nižší k matu.
Porcelán (porcelain): Bílá vysokoteplotní hmota bohatá na kaolin, často průsvitná.
Praskání při chlazení (dunting): Praskliny v nádobě způsobené napětím při chlazení nebo ohřevu, často při modifikační přeměně křemene, 573 °C (1063 °F).
Přežah (bisque; britsky biscuit): První, nižší výpal, obvykle na žároměrku 08–04 (nejčastěji 06–04), po kterém jsou výrobky pevné, ale pórovité.
Přísada (additive): Barvivo, kalivo nebo přísada proti sedání, přidávaná navíc ke 100 dílům receptu.
R₂O a RO: Alkalická taviva (Na₂O, K₂O, Li₂O) a taviva z oxidů alkalických zemin (CaO, MgO, BaO, SrO, se ZnO).
Receptura (batch recipe): Suroviny glazury podle hmotnosti, obvykle v součtu 100.
Segerův vzorec, UMF (unity molecular formula, Seger formula): Oxidy glazury vyjádřené počty molekul a přepočtené tak, aby taviva dávala dohromady 1.
Sklotvorný oxid (glass former): Oxid, který vytváří sklo, obvykle oxid křemičitý.
Sladění glazury se střepem (glaze fit): Jak dobře si odpovídá roztažnost glazury a střepu; při dobrém sladění je glazura v mírném tlakovém napětí.
Slinování (vitrification): Děj, při kterém se hmota při výpalu stává sklovitou a nepórovitou.
Stabilizátor (stabilizer): Oxid, hlavně oxid hlinitý, který zvyšuje viskozitu taveniny a dodává odolnost.
Stahování glazury (crawling): Stažení glazury při výpalu do kapek, po kterém zůstane holá hlína.
Syrové výrobky (greenware): Nevypálené výrobky: kožovitě tvrdé, když jsou pevné, ale vlhké, a zcela suché, když v nich nezůstala žádná volná voda.
Šlikr a engoba (slip and engobe): Hlína ve vodě; engoba je povlak podobný šlikru s větším podílem surovin jiných než hlína.
Tavivo (flux): Oxid, který snižuje teplotu tání oxidu křemičitého.
Tepelná expozice (heatwork): Společné působení teploty a času v peci; to, co měří žároměrky.
Tixotropie (thixotropy): Schopnost při míchání téct a v klidu ztuhnout v měkký gel.
Trhlinkování (crazing): Jemné trhlinky v glazuře, která se smršťuje víc než střep; když jsou žádoucí, krakelé.
Uvolňování kovů (leaching): Rozpouštění kovů z vypálené glazury do jídla nebo pití.
Vhodný pro styk s potravinami (food safe): Podle zákona: uvolňuje při zkoušce v kyselém roztoku méně olova a kadmia, než povolují limity. Není totéž co bezolovnatý.
Vnitřní glazura (liner glaze): Stabilní, obvykle transparentní nebo bílá glazura na plochy, které přicházejí do styku s potravinami.
Vpichy a puchýře (pinholing and blistering): Drobné dírky nebo krátery s ostrými okraji v místech, kde taveninou unikl plyn.
Vykrývací vosk (wax resist): Vosk nanesený tam, kam glazura nesmí, obvykle na dno.
Zkušební řada (line blend): Zkoušky, ve kterých se jedna složka postupně mění mezi dvěma množstvími. Trojúhelníková zkušební řada mění tři složky na mřížce.
Ztráta žíháním, ZŽ (loss on ignition, LOI): Hmotnost ztracená při výpalu, když odejde voda, oxid uhličitý, organické látky nebo síra.
Žároměrka (cone): Kalibrovaný keramický jehlan, který se ohne při určité tepelné expozici. Kontrolní žároměrka ukazuje, co výrobky dostaly.
Živec (feldspar): Minerál, který dodává alkalické tavivo spolu s oxidem hlinitým a oxidem křemičitým: draselný živec, sodný živec nebo nefelinický syenit.